sobota 22. prosince 2012

Nazi-onalismus, část 1.

Velcí marxističtí a liberální teoretici 19. století předpovídali rozpad kulturních nuancí s postupujícím industrialismem a modernou. Vycházeli z typů ideální společnosti, každý po svém. Šlo jim o vývoj z ve svém vlastním smyslu kulturně heterogenní agrární společnosti do homogenizované "vyšší" kultury, která bude očištěna vnitřních nuancí, kterou nejenže sdílí anonymní masa účastníků, ale ještě respektuje hranice politických jednotek.
Takový byl základní obraz a nelze proti němu nic namítat. I dnes by se nám mohlo zdát, že je tento vývoj nejen žádoucí, ale i přirozený a samozřejmý. Pro někoho naštěstí, pro mě bohužel se tak nestalo a ani se tak moc neděje. Argumentace je přitom zcela jasně logická. Pojďme se na ní podívat formou sylogismu.

1) Kulturní rozdíly jsou jedním z hlavních předpokladů konfliktu, separatismu a etnického nepřátelství. Kdybychom se navzájem nelišili, za co bychom ty druhé nenáviděli? A vůbec, na základě čeho by bylo nějaké "my" a "oni"?
2) Postup moderny, průmyslu, techniky a vědy narušuje vnitřní kulturní nuance. Tradiční struktury se rozpadají, globalizace nás více spojuje než rozděluje, nelokální subkultury nahrazují všude tradiční kulturu, komunikace a cestování svět rapidně zmenšily.
3) Z toho vyplývá, že rozvoj průmyslu a modernity nabourává samotné základny nacionalismu.
4) Z toho vyplývá, že jak se rozvíjí průmysl a modernita, odumírá samotný nacionalismus.

Tohle nemá chybu. Všechny premisy jsou platné. Kdyby byly napsané na tabuli, mohli bychom se na ně společně dívat, mnout si brady, uznale mručet, kývat hlavami a na závěr se poplácat po ramenou a jít domů s hřejivým pocitem u srdce, že jsme našli logické řešení.
Jenže za pár let bychom s šokem zjistili, že přestože společnost se vskutku vyvíjela směrem k industrialismu a modernitě, nacionalismus nezmizel. Dokonce naopak. Jak je tak ohromný omyl možný?

Nebudeme vůbec rozebírat rozdílnost jednotlivých pohledů liberalistů a marxistů. Článek by nakynul do gargantuovských rozměrů. Ve zkratce jde o to, že zatímco liberalisté doufali v podstatě vrcholné vítězství kapitalistické společnosti, které bude symbolizovat tavící kotlík. Takový, který skrze dělbu práce, všeobecné blaho z ní plynoucí a neosobní pracovní prostředí, ve kterém nebude mít svobodný člověk potřebu fetišizace společnosti nebo etnika. V podstatě pozitivně racionální a prozaický pohled na věc. Marxisté to už tak růžově neviděli a jejich představy se směřovaly na nevyhnutelná a hlavně neřešitelný střet zájmu, který nutně musí vyústit v internacionalismus. Ale to už to fakt řešíme moc, přejděme dál.

Dvacáté století ale všem vzalo karty z ruky. Nebyl to rostoucí mezinárodní obchod, industrializace a modernita, co vzalo nacionalismu a válkám víru z plachet. Dokonce naopak. Celý tento proces vzal všem naděje ve chvíli, kdy z něj vyrostla nacistická diktatura a její pohrobci. Ve světle dějin dvacátého století se porážka nacionalismu prostřednictvím modernity a industrialismu jeví jako nevydařený zlý vtip.

Tím bych uzavřel první díl našeho většího seriálu věnovanému nacionalismu. Ve zkratce jsme si řekli, že před nějakým časem existovaly vize, které se spoléhaly na zánik nacionalismu. Možná se právě teď ptáte, proč jsem rovnou nezačal tím, jak nacionalismus vznikl. A to se ptáte dobře. Jenže já v našem společném vyprávění považuji za důležité vám nejprve říci, že nacionalismus nezemřel a nevymizel a dokonce ani není tak úplně na ústupu. A že tento palčivý problém trápil mnoho lidí už před více jak stoletím.

Nejde tedy o problematiku dob dávno minulých. Nejedná se o problematiku mrtvou, vyřešenou nebo vyšuměnou do ztracena.

Každý z vás nějaký obraz o nacionalismu jistě má. A dokonce na něj určitě máte i nějaký ucelený názor. Považuji ale zkrátka z počátku za důležité jasně říci, že nacionalismus není poražená nebo umírající patologie dob minulých.

A proč že teda není? A kde se vlastně vzal? Kde se sakra stala chyba? A proč je to teda podle Shoggota patologie?

Prosím vás jen o trpělivost. Doufám, že jsem ve vás aspoň trochu vzbudil zájem, a že další díly si nenecháte ujít.


neděle 16. prosince 2012

Good Ol' Times!

Nikdy mě nepřestane fascinovat, kolik lidí uslzeně vzhlíží za "starými dobrými časy". Dokážu pochopit, že sentimentální povídačky prababičky o tom, jak jí ke hraní stačil dřevěný klacek a bahno, a že lidi na sebe byli slušný a dokonce se i pošťák řádně zdravil, jsou lákavé. Nedokážu ale už pochopit neschopnost koukat se do minulosti bez komparativního rámce vůči současnosti.

Osobně tomu říkám "syndrom zlatého věku". Protože nejsme schopni se pořádně vyrovnat se současností a trápí nás výhledy z budoucnosti, obracíme se logicky do minulosti. To, že je to věc poměrně přirozená a pochopitelná, neznamená, že je i správná. Většinou totiž bývá založena na fiktivních, fabrikovaných nebo zpětně idealizovaných podkladech.
A můžete se mnou souhlasit nebo ne, ale dle mého stavět na těchto podkladech bude vždy špatné a nikdy nepřinese nic dobrého. Okořeňte to celé špetkou sentimentu a katastrofa je na světě.

Čtenáři tohoto blogu jistě ví, že je tohle sentimentální myšlení ve své podstatě nebezpečné a mylné.
Dnes se ale nebudeme zabývat konkrétními výroky a pokusy o argumenty virtuálních nostalgiků. A dokonce ani původem tohoto fenoménu, ač i tam je o čem psát a určitě vás mnoho věcí překvapí.  Na to mám čas jindy a já slibuji, že se k tomu ještě vrátím. Určitě mi to nyní odpustíte.

Jen jsem dnes chtěl vlastně tak nějak znechucen vyblít nad tím, jak mladí Evropané v nejlepším věku jsou schopni fantazírovat o hodnotách a časech minulých. A to prosím v 21. století.
Ne v době, kdy za jen podezření homosexuality hrozilo useknutí hlavy. A už vůbec ne v časech, kdy cholera, neštovice, mor, hlad a kojenecká úmrtnost (což jsou pro naše historické onanisty vlastně jen drobnosti) kosily lidi po milionech. A ne ve chvílích, kdy je vám kvůli černé pleti nasazen řetěz na krk a jste utýráni při otrocké práci. Dokonce to není ani v těch letech, kdy se vám přes celý kontinent prohání armády brodící se po kolena v krvi a s hořícími městy za zády.
Ne v tom momentě, kdy je nad vámi vynesen rozsudek upálení za fyzikální objev. A už vůbec ne ve dnech, kdy se z komínů valí kouř a popel z milionů lidí.

Ne, to jsou prostě ty staré dobré časy a ty staré dobré hodnoty. Misogynie, antisemitismus, homofobie, iracionalita, xenofobie, rasismus, náboženská nesnášenlivost, to prostě chceme zpátky. Svět přeci směřuje do morálních pekel a probíhá velký úpadek hodnot. Za pár let se dokonce možná už i gayové budou moci brát a budou adoptovat děti. Hrůza. Ani nechci pomyslet, jaké to bude, až začneme pořádně řešit kněze, kteří znásilňují malé chlapce. To už zničíme poslední pilíř západní civilizace.

Poznámka: Zajímaly by mě vaše postřehy ohledně jedné věci. Nezdá se vám taky, že tomuhle snění o minulosti se snáze oddávají muži než ženy? Ne že bych se nesetkal se stejně uvažujícími ženami, ale muži dost převládají. Jestlipak to nebude možná větší ženskou empatií? :))

úterý 11. prosince 2012

Teologie?


Za posledních pár dní a týdnů jsem několikrát registroval tvrzení, že teologie je věda. Nemám sebemenších pochyb, že se za tím skrývá předem připravená faleš, která v případě, že jí někdo oponuje, se začne hájit hned celou řadou předem připravených logických klamů, kliček a často demagogií.

Není se ani čemu divit. Absolventi, studenti a sympatizanti teologie totiž mají předem jasno. Podobně jako v teologii nelze uhnout z prvotního předpokladu, že Bůh je reálná entita, je pro naše milé teology předem jasný fakt, že teologie je vědou.
Je to skoro roztomilý paradox. Protože tím pádem k předmětu „zkoumání“ teologie přistupují stejně, jako k teologii samotné. Ptáte se jak? Zpětnou racionalizací a zpětným dokazováním.

A tady bychom to v podstatě mohli zarazit, že? Pracuje snad nějaká věda s předem hotovým závěrem zkoumání, ke kterému teprve domýšlí „hypotézy“ a zpětně se jej snaží dokázat? Můžeme vůbec nazývat vědou něco, co si z vědeckého postupu nejprve pár věcí účelově vyndá (experiment, pozorování) a zbytek následně převrátí obráceně (nejprve máme hotový závěř a až pak k němu sháníme, v případě teologie fabrikujeme, důkazy)?

Dle mého nikoli. Teolog by se mohl aspoň pokusit uhrát teologii na nauku (i deskriptivní!)
nebo na disciplínu vědění. Přeci jen, nezabývá se taková sociologie, politologie nebo psychologie popisem abstraktních konceptů, jako je společnost, mysl a politika? Není samotný Bůh a jeho činění taky přeci šikovnou abstrakcí?
A tady by leckdo narazil na kámen. Já však ne. Jelikož s psychologií ani politologií mnoho zkušeností nemám (zcela určitě více než průměr populace, ale stále ne výše než na úrovni znalejšího laika), pokusím se o trochu sociologický pohled. Nemám důvod se domnívat, že u výš zmíněných oborů by to fungovalo jinak.

Je pravdou, že sociologie se na rozdíl od přírodních a exaktních věd nezabývá čistě objektivní realitou zákonitostí přírody, ale sociálními konstrukty.
Zabývám se zkrátka společností, a to čistě deskriptivně. To zahrnuje v celé šířce mnoho jevů. Od nacionalismu, etnicity, rasismu, zločinnosti, religiozity po dělení společnosti, reprodukci institucí, ideologií, vzdělání a tak dále.
Nikdo by zcela jistě nepochyboval, že všechny tyto pojmy jsou sociálními konstrukty. Jsou výplodem abstraktního myšlení člověka. Stejně jako Bůh. A zde ale narážíme na zásadní rozdíl.

Sociální konstrukty jsou ve svůch důsledcích reálné.

Pokud bych to měl říct co nejpolopačitěji, tak vzdělání je sociální konstrukt, je vymyšlený lidmi. Není objektivní skutečností, jako jsou například přírodní zákonitosti, kterými se zabývájí přirodní vědy. Ale kdo by oponoval faktu, že vzdělání jako instituce má na náš život zcela reálný vliv a to po celý život, téměř neustále? Že ve svém důsledku je objektivní realitou?
Domnívám se, že nikdo.

A to je právě ten parádní rozdíl. Bůh jako takový nemá žádný dokazatelný důsledek v lidském životě. Samotná myšlenka Boha konceptualizovaná do náboženství samozřejmě má. Pokud nevěříte, tak se zamyslete až projdete kolem nejbližšího kostela, v televizi uvidíte blábolit Dominika Duku, nebo až zase někdy uvidíte hrozivé záběry z 11. září.

Teolog má ale tohle všechno hluboce v prdeli. Nezabývá se vlivem a důsledkem náboženství na lidský život. Neřeší ani náboženství strukturálně. Nezabývá se ničím reálným, co by mělo reálné důsledky. Zabývá se jen a výhradně Bohem. Vychází z předpokladu, že Bůh je. Nesnaží se ho ani dokázat a pokud někdy ano, tak víme, že dost nešikovně a hlavně neúspěšně.
Teologie není tedy ani deskriptivní naukou. Protože ať už se teolog bude stavět na hlavu, metat kotrmelce a sepíše sebedelší kvanta textu, není schopen prokázat, že předmět jeho zkoumání je něco jiného, než jen jeho imaginární kamarád.

A v tom je ten rozdíl. Sociologie nebo religionistika se zabývá tím, jak samotná představa (a její nositelé) imaginárního kamaráda má reálný dopad na náš život. Teolog se zabývá tím, jak konkrétně jeho imaginární kamarád vlastně vypadá, jakou má agendu a jak jí naplňuje.
Teologie tak není ničím větším, než debatním kroužkem, kde si parta lidí sděluje představy své a představy jiných o tom, jak má jejich imaginární kámoš vypadat.

A jestli tohle nazvete vědou nebo naukou, žádám vás tedy, aby jste tak odteď nazývali i astrologii, grafologii, scientologii a shoggotologií.
A co že je to shoggotologie? To je holt věda, která se zabývá obřími roboty z Mogadonova mračna a tím, jak vypadají. Máme k tomu jen pár komixů co někdo napsal před pár lety, ale intenzivně prohlížíme každý rámeček a každičké slovo dialogů. Jestli nás vůbec trklo, zda ti roboti existují? Ale prosím vás. Pokud vám nedělá problém nazývat teologii vědou, tak by jste i mě měli dát status vědce.

Nechcete být přeci pokrytci a mít na stejné věci dvojí metr.