neděle 16. prosince 2012

Good Ol' Times!

Nikdy mě nepřestane fascinovat, kolik lidí uslzeně vzhlíží za "starými dobrými časy". Dokážu pochopit, že sentimentální povídačky prababičky o tom, jak jí ke hraní stačil dřevěný klacek a bahno, a že lidi na sebe byli slušný a dokonce se i pošťák řádně zdravil, jsou lákavé. Nedokážu ale už pochopit neschopnost koukat se do minulosti bez komparativního rámce vůči současnosti.

Osobně tomu říkám "syndrom zlatého věku". Protože nejsme schopni se pořádně vyrovnat se současností a trápí nás výhledy z budoucnosti, obracíme se logicky do minulosti. To, že je to věc poměrně přirozená a pochopitelná, neznamená, že je i správná. Většinou totiž bývá založena na fiktivních, fabrikovaných nebo zpětně idealizovaných podkladech.
A můžete se mnou souhlasit nebo ne, ale dle mého stavět na těchto podkladech bude vždy špatné a nikdy nepřinese nic dobrého. Okořeňte to celé špetkou sentimentu a katastrofa je na světě.

Čtenáři tohoto blogu jistě ví, že je tohle sentimentální myšlení ve své podstatě nebezpečné a mylné.
Dnes se ale nebudeme zabývat konkrétními výroky a pokusy o argumenty virtuálních nostalgiků. A dokonce ani původem tohoto fenoménu, ač i tam je o čem psát a určitě vás mnoho věcí překvapí.  Na to mám čas jindy a já slibuji, že se k tomu ještě vrátím. Určitě mi to nyní odpustíte.

Jen jsem dnes chtěl vlastně tak nějak znechucen vyblít nad tím, jak mladí Evropané v nejlepším věku jsou schopni fantazírovat o hodnotách a časech minulých. A to prosím v 21. století.
Ne v době, kdy za jen podezření homosexuality hrozilo useknutí hlavy. A už vůbec ne v časech, kdy cholera, neštovice, mor, hlad a kojenecká úmrtnost (což jsou pro naše historické onanisty vlastně jen drobnosti) kosily lidi po milionech. A ne ve chvílích, kdy je vám kvůli černé pleti nasazen řetěz na krk a jste utýráni při otrocké práci. Dokonce to není ani v těch letech, kdy se vám přes celý kontinent prohání armády brodící se po kolena v krvi a s hořícími městy za zády.
Ne v tom momentě, kdy je nad vámi vynesen rozsudek upálení za fyzikální objev. A už vůbec ne ve dnech, kdy se z komínů valí kouř a popel z milionů lidí.

Ne, to jsou prostě ty staré dobré časy a ty staré dobré hodnoty. Misogynie, antisemitismus, homofobie, iracionalita, xenofobie, rasismus, náboženská nesnášenlivost, to prostě chceme zpátky. Svět přeci směřuje do morálních pekel a probíhá velký úpadek hodnot. Za pár let se dokonce možná už i gayové budou moci brát a budou adoptovat děti. Hrůza. Ani nechci pomyslet, jaké to bude, až začneme pořádně řešit kněze, kteří znásilňují malé chlapce. To už zničíme poslední pilíř západní civilizace.

Poznámka: Zajímaly by mě vaše postřehy ohledně jedné věci. Nezdá se vám taky, že tomuhle snění o minulosti se snáze oddávají muži než ženy? Ne že bych se nesetkal se stejně uvažujícími ženami, ale muži dost převládají. Jestlipak to nebude možná větší ženskou empatií? :))

2 komentáře:

  1. Mívám pocit, že nostalgické vzpomínání na minulost je prostým důsledkem biologie. Jak člověk stárne, přibývají starosti, problémy, povinnosti a bolesti. Je snadné pak podlehnout dojmu, že v dětství byl svět objektivně lepší, a ne že jenom lepší subjektivně připadal, protože člověk byl mladší, zdravější a starali se o něj rodiče. Je to taková moje ad hoc hypotéza, kterou nevím, jak testovat. Nikdy jsem se tím moc nezabýval.

    Když ovšem takto po starých dobrých časech začne volat dvacetiletý pásek a málem se slzou v oku vzpomíná na (například) "pořádek" hitlerovského německa, tak žádné vysvětlení nemám. Tedy kromě toho, že dotyčný je blb, ale to vlastně není vysvětlení, do je popis stavu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je jasný, to máš pravdu. Podle mě taky takhle nostalgie funguje. Zažil jsem to a zažil jsem i opak. Jako dnes, když jsem se byl podívat na svůj gympl. Přišla se podívat i moje bývalá přítelkyně a tak jsme tak stáli před školou a ona tak nějak nostalgicky vzpomínala, jak jsme chodili kouřit před školu spolu a takový ty hovadinky.
      Asi jsem měl cítit nostalgii. Asi jsem měl cítit sentiment. Ale nešlo mi to. A to je možná taky jenom tím, že postupem času se ze mě stal velký bručoun a sentiment od sebe držím nejdál co to jde.

      Právě k tomu vysvětlení bych toho, jak si dvacetiletí vzpomínají jak bylo fajn za tehdy a tehdy a to prosím klidně i o několik století dozadu, se chci věnovat v dalších článcích postupně. Další bude takovým prvním dílem seriálu o nacionalismu.

      Vymazat